GLOSA Tradice vánoční dobročinnosti se zrodila ze smutného příběhu

Jméno Rudolfa Těsnohlídka nám všem nejspíš utkvělo ze školy v rámci literatury. Těsnohlídek však stojí i za tradicí vánočních stromů republiky, která se z Brna, kde vznikla rozšířila po celém Československu. V pátek 13. prosince uplyne 100 let od zrodu této události.

Čáslavský rodák Těsnohlídek se narodil v roce 1882, po studiích na nižším gymnáziu v Čáslavi odešel na gymnázium do Hradce Králové a následně v roce 1901 do Prahy na studia na filozofické fakultně. Rudolfa ovlivnilo několik životních událostí, před jeho zraky se utopil kamarád Fíla Weber, později se pak při svatební cestě stala nehoda, kdy se jeho první manželka zastřelila zbraní, kterou u sebe nosila, zda to byla sebevražda nebo nešťastná náhoda není dodnes jasno.

V roce 1906 se odstěhoval do Brna, kde pracoval v časopise Moravský kraj, od roku 1908 psal soudničky pro Lidové noviny, po epizodách válečného dopisovatele v Srbsku a Albánii a rozvodu s druhou ženou se v roce 1914 odstěhoval do Bílovic nad Svitavou a tady už se blížíme k tomu vánočnímu stromu.

Při procházce v Bílovickém lese 22. prosince 1919 s malířem Františkem Koudelkou a Josefem Tesařem totiž našli prochladlé sedmiměsíční děvčátko, Lidušku. Tato událost se stala inspirací pro založení tradice vánočních stromů republiky se sbírkou na pomoc dětem bez domova. 13. prosince 1924 se první takový strom rozsvítil na brněnském náměstí Svobody a tradice se rozšířila do ostatních měst. Díky těmto sbírkám byl 8. prosince 1929 v brněnských Žabovřeskách otevřen dětský domov Dagmar pro opuštěné děti.

Této události už se však Rudolf Těsnohlídek nedožil. Jako bych tragédií v jeho životě bylo málo, začal mít deprese a pocity, že má vidiny. V redakci Lidových novin proto 12. ledna 1928 spáchal sebevraždu. Jelikož nemířil dobře, nebyl na místě mrtvý, odvezli jej do nemocnice na Žlutém kopci, kde zemřel. Když se to dozvěděla jeho žena, otrávila se svítiplynem. Obřad uložení uren obou manželů se pak konal 11. února 1928.

Těsnohlídkův životní příběh je plný smutku a různých tragédií; můžeme však vzpomenout na jeho bohulibou aktivitu. Možná se právě i v předvánočním čase můžeme zamyslet nad tím, zda je třeba hromady různých, někdy naprosto zbytečných dárků. Samozřejmě je mezi námi spousta lidí, kteří se snaží i třeba maličkostmi potěšit ostatní a nenakupují dárky jen proto, aby z nějaké tradice někomu něco dali. Mohli bychom se i zamyslet, zda si nenajít nějakou sbírku, nebo třeba pravidelně přispívat někomu, kdo prostě v životě neměl štěstí a svůj život prostě nemohl ovlivnit. Pro nás to mohou být drobné částky, pro ty obdarované třeba i naděje na jiný a lepší život.