Už zase hraje fotbal Nešpor: Beru to pozitivně. Krok za krokem, každý den

Útočník Martin Nešpor už zase hraje fotbal. Vleklé zranění mu vystavilo stopku na osm dlouhých měsíců. „Vím, že se vrátím,“ říkal Nešpor v rozhovoru pro Hanácký Večerník na začátku května. A po měsíci už k tomu má jen malý kousek. V přípravném utkání proti Přerovu odehrál za béčko Sigmy první poločas. Je fit, už zbývá jen dohnat tréninkové manko a získat zpět herní praxi. „Jsem strašně šťastný, že jsem se mohl vrátit a zase trénuju,“ řekl Nešpor.

Jak jste si zase po dlouhé pauze užil normální zápas? S rozhodčím, soupeřem, vším, co k tomu patří.
Super. Měl jsem chuť. Po půl roce si zase takhle zahrát je hezké. Je ale vidět, že se do toho musím dostat, pohybově to není ideální. Ale toho se nebojím, protože je to po půl roce. Škoda, že jsem dal ty dva góly z ofsajdu. Alespoň ten druhý jsem si mohl pohlídat, Kuba Yunis to hezky nacentroval. Podle mě to ofsajd nebyl, ale musím si to víc pohlídat.

Cítíte se tedy už dobře, můžete trénovat bez omezení, všechno s ostatními členy týmu?
Určitě ano. Jinak bych do toho zápasu nešel. Už deset dní trénuju, jsem v nějakém cyklu. Musím to dohnat. Ale teď je to složité, jak se hraje liga dvakrát v týdnu. Jsem rád, že si můžu zahrát za béčko. Ovšem pohyb je pořád úplně někde jinde, chybí mi kvalitní trénink a pak tempo zápasů.

Už jste konečně ve fázi, kdy vidíte, jak říká klišé, to světlo na konci tunelu? Že už se blíží zase ta chvíli, kdy Martin Nešpor vyběhne k prvoligovému zápasu?
Po těch problémech jsem rád, že jsem bez bolesti a můžu normálně trénovat, můžu zase hrát. Dělám pro to první poslední. Takže si cítím fyzicky super. Ale něco jiného je to zápasové tempo, změny směru, sprinty. Do toho se zase musím dostat. Je to složité, ale trénoval jsem necelé dva týdny, takže ještě od toho nemám vůbec žádné očekávání.

A kdy se vám podaří naskočit znovu do zápasu FORTUNA:LIGY? Byť třeba jen z lavičky. Za týden, za dva?
Když jsem viděl zápas s Příbramí, tak mě svrběly nohy. A říkal jsem si, že bych rozkousal lavičku, prohrát doma s Příbramí. To mě trošku štve. Jak je člověk dlouho zraněný, tak má opravdu takové myšlenky, že by na hřiště naskočil a létal tam jako jantar. To je, jak když dítěti po dlouhé době vrátíte hračku, udělal bych první poslední pro vítězství. Vždycky jsem byl takto naladěný, hodně v emocích. Proto jsem strašně šťastný, že jsem se mohl vrátit a zase trénuju. A mohl jsem si zahrát za juniorku. Beru to pozitivně. Krok za krokem, každý den. Do první ligy nevím, kdy se vrátím, to je otázka pro trenéra.