Zákulisí Tour de Franz 19/24: Věčné město na jízdním kole

Už nebudu šlapat. Alespoň ne na sílu. Už o nic nejde. Dojezd posledních asi 80 kilometrů bude slavnostní, v uvolněném duchu, a s radostí. Už se nikam neženeme. Zhruba takhle jsem ráno viděl poslední etapu Tour. Jak daleko jsem byl od pravdy, se ukázalo záhy.

Předně - při příjezdu do Říma jsem se chtěl se všemi ostatními vyfotit u cedule. Jak držíme kola nad hlavou, že jsme to dokázali. Jenže tam žádná cedule nebyla. Jen postupně přibývalo městské krajiny, obchvatů a zbytků továren, až jsme najednou byli tam.

Prvních třicet kilmetrů se opravdu neslo ve slavnostním a uvolněném duchu. Jak by taky ne, když se jelo z kopce a držely se brzdy. Poledne jsme strávili u Lago Bracciano, posledního sopečného jezera, s černým vulkanickým pískem a průzračně čistou vodou. Moci tam zůstat o pár hodin déle, vůbec by nám to nevadilo. Tam jsem taky přešel na pojídání zmrzlin, což je jedna z mála možností, jak se ochladit. Normálně sladké nejím a zmrzliny už vůbec.

Všechny cesty vedou do Říma

V knihách se píše, že Řím byl postaven na sedmi pahorcích. Není to pravda. Alespoň ze strany od Viterba stojí přinejmenším na padesáti pahorcích, všechny mají sotva sto metrů a sklon stoupání vražedných 20%. Minimálně poslední týden jsem si začal uvědomovat, že čtyři křížky nezapřu, a že už na to prostě nemám. Což o to, cyklisticky ano, ale pokud má zbídačené tělo spát na karimatce na kamenech, nejíst a nepít pokud je neděle... což mi v sedmnácti vůbec nevadilo, už to prostě nejde, anebo jen za cenu sebezapření. Jo, byl jsem ve stavu sednout si a umřít.

Potom přišel Řím. A žádná slavobrána nás tam nečekala. Žádná cedule, prostě nic. Románo, ten darebák, nás celou dobu lakoval, že už to je jen dvacet kilometrů, a bylo to pětačtyřicet. Když jsem to zjistil, strašně jsem se na něj rozčílil, ale je pravda, že s pravdivou informací bych asi slezl z kola a sedl si do trávy. Řím jsme poznali tak, že se kolem cest začaly v příkopách množit odpadky, a že namísto víkendových římských vilek stály na okolních kopcích šestipatrová monstra.

První dojem z Říma ovšem nebyl nic moc. Po těch nádherných městech jako Orvieto jsme náhle projížděli něčím, co bylo špinavé, olezlé, a všude to vypadalo jako v Olomouci v podchodu k autobusovému nádraží, pouze barvy byly víc do červena a do oranžova. Postupně jsem získal pocit, že cokoli v Římě postavili - a je celkem jedno, zda za Octaviana, nebo v roce 1974, nechali prostě tak.

Hledali jsme kemp, a nebyla to žádná legrace. Via Aurelia je taková městská třída, která má uprostřed svodidla, a někde přejet znamená procyklistit se dalších asi třicet kilometrů. A pak tam ten kemp byl, a recepce, na které uměla slečna anglicky, fronta k té slečně se podařila vystát a pikolík s golfovým vozíkem nás dovezl na naše stanoviště. Bylo asi pět odpoledne, příšerné vedro, měl jsem žízeň, okolo pobíhalo nějaké bezprizorné dítě, o kterém jsem tušil, že je to moje dítě, a nám se podařilo dojet do cíle. Cesta trvala přesně dvacet dní a kilometrů bylo asi 1 500; přesně jsem si řekl, že je sečtu později (dosud jsem to neudělal). Cestu jsme zvládli s jedním jediným defektem.

Opřel jsem kolo o sloup, pohladil jsem ho po řídítkách a sedl jsem si na obrubník. Věděl jsem, že teď už nemusím šlapat nikam, už doopravdy nikam, že jsme tady, a nikdo nikdy nám to nevezme. Chtěl jsem oslavovat, ale místo toho jsem jenom poprosil Romana, ať mi donese do vyschlého bidonu vodu. Pak jsem začal horečnatě něco blábolit o tom, že se večer projdu do města, což mi zbytek výpravy duchapřítomně zakázal, a dobře udělali.

Po mnoha a mnoha dnech jsem našel funkční wifi připojení a dokonce eurozásuvku, takže jsme mohli dobít techniku  a spojit se se světem. Nevěděl jsem, co lidem doma napsat, jestli jsem šťastný v euforii, anebo mrtvý únavou, ale dokud mě všechno bolelo, pak asi to první. Dosud žiju. Můj kardiolog o cestě raději nevěděl, protože by mě nepustil; jenže poslání, které jsem vezl, by při cestě autobusem prostě nemělo tu váhu. Po spacáku mi proběhl gekon, na větvi na stromě nade mnou se usídlil papoušek, moje dítě asi někdo nakrmil protože nevřeštělo, a pak mě zmohla dřímota. Nejvyšší čas všechno dospat před zítřejší cestou na velvyslanectví.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák