Zákulisí Tour de Franz 9/24: Proč mi proboha říká, že je těhotná?

Ne malá skupina kamarádů mi cestu před startem záviděla, že prý Italky jsou všecky k sežrání. Není to pravda. K světu vypadají asi tak ve třinácti. Ve čtrnácti jim naroste místo nosu kramle, kterou si zahnou piercingem někam do strany, a jakmile odhalí svalnaté nohy evolučně uzpůsobené práci v sadu, je zle. Vždycky se zpoza rohu vyřítí nosatá a krpatá "nádhera", a všichni Italové na ni volají "bella, bella!"

To bylo moje první setkání s italskou realitou. To druhé bylo krátce po startu první italské etapy z Gemony, kdy jsem zašel do obchodu pro nějakou tu sváču za takovou typickou Italkou. Za pultem stála obtloustlá hrbatá ženská, držela se za obrovské odhalené břicho a volala na mě "prego, prego!" Protože moje znalost Italštiny je skoro nulová, snažil jsem se jí anglicky vysvětlit, že chci dvě bulky se sýrem, a vůbec mě přece nezajímá, že je v jináči. Později jsem se, v souladu s místní kulturou, naučil na všechny prodavačky a servírky volat "amóre mío", což přeloženo do češtiny znamená prostě jen něco jako "dobrý den".

Italské slunce ale zašlo a celý ten první den nás honily mraky. Předpověď ale byla na následující dny dobrá, dokonce skvělá; to jsme se na slunce ještě těšili. Netušil jsem, že africké slunce (připomínám: není to Evropa, je to Afrika!) dokáže z člověka vysát poslední zbytky tekutin, i to poslední stopové množství jakýchkoli minerálů, a že se bude šlapat doslova na krev.

V jedné ruce řídítko, a v té druhé ovoce

Minuli jsme Codroipo, kde kdysi Napoleon Bonaparte uzavíral Campoformijský mír, a hlavou mi běželo něco o tom, že jsme opravdu zpovykaná generace. Všechny tyhle dálky, které mě dnes dokážou vyřídit na kole, kdysi šlapali pěšky vojáci s několikakilogramovou ručnicí a v plné polní. Dále, v každém druhém městečku měli "Papežské náměstí", což mi pomaličku začalo připomínat, kam a proč jedu.

A jak se blížila riviéra, provoz houstnul. V tom provozu jsem šlapal já, kterému je to celkem jedno, protože se dívám akorát tak na tachometr, na pulsmetr, a na bílou čáru na krajnici. A taky v tom provozu šlapal navždy svobodný Dušan, který jel v tu chvíli přede mnou, vždycky se chytil jednou rukou řídítka, druhou si dal v bok a ohlédl se, jestli jsem se někde neztratil. Tento manévr ho vynesl skoro do protisměru; když na něj z druhé strany zahoukal kamión, Dušan se asi tak dvě vteřiny před nevyhnutelně smrtelnou čelní srážkou přenesl do travnaté krajnice v protisměru, kde chvíli chytal balanc na nerovném povrchu, a pak se plavným pohybem s naprostým poklidem vrátil mezi dalšími dvěma náklaďáky do svého jízdního pruhu; u toho celou dobu jedl jednou rukou broskev. Kdokoli jiný s takovým stylem jízdy by byl jistě mrtvý už během první etapy. On ne. Když jel za mnou, několikrát jsem ho poprosil, aby mě nepředjížděl zprava, kterýžto manévr mě pokaždé šokoval a dokonale vyvedl z rovnováhy. Možná bych se měl pro klid duše zbavit všech šablon, ve kterých žiju.

Ten den se definitivně rozpadl původní plán etap. Nejeli jsme přímo na Benátky, protože by těch kilometrů bylo na jeden den příliš, a protože jsme vynechali volný den ve Villachu, zamířili jsme nejkratší cestou k moři někam k Bibione. Do místa, kde je hlava na hlavě, ale relativně snadno tam může mezi tolika turisty proběhnout aklimatizace na místní poměry.

Otlaky i z ponožek, a pak jsme byli v Pi(.)i

Plánovaný zítřejší den volna začal vrtat v hlavě jako skřítek, který nemá na práci nic jiného, než otravovat. Dokud člověk jede, a ví, že musí, celkem to jde. Jakmile je ale na dosah volno, tělo připomene všechny šrámy a přihlásí se o slovo. Tak tedy: od slunce spálená pravá ruka (většinou na nás svítilo od jihu a od západu a z jedné strany jsme byli osmahlejší) se začala loupat. Zadek už snad ani vcelku, anebo byl rozbitý do krve, a nebýt modré masti od Allivictus, dávno bych jel radši ze sedla ve stoje. Necítil jsem ani jedno zápěstí, od neustálého drnkání řídítek mi prostě natrvalo zdřevěněly ruce. A tlačit mě začaly i fusekle; existuje velmi chutný videozáznam toho, jak stojím na krajnici hlavní silnice, a k pobavení všech kamioňáků hážu svoje poslední ponožky někam do příkopu a nazouvám si boty radši jen tak naboso.

Potvrdil jsem si také tezi o Africe. Žádná Itálie není, přátelé. Je to Maroko. Mravenec, který mi lezl po noze a štípal, měl asi tři centimetry, bezpochyby se jednalo o nějaký pouštní druh. Komáři byli taky větší, a samozřejmě bodavější, a když šel člověk třeba takhle navečer kempem, přišel se s ním pomazlit gekon.

Skončili jsme v Pi(...)i. Skutečně se to tam tak jmenovalo. Celá výprava to okomentovala, a ano, dávno jsme věděli, že tam jsme, ale tady to bylo i na ceduli. Kemp v Aprilii Marittimi byl ten největší, jaký jsem zatím viděl, a kupodivu celkem prázdný. Taky levný, protože jen krátká rešerše do cen kempů přímo u pláže Lignana nám způsobila menší depresi. Zbití po celém Rakousku a vysušení z první italské etapy jsme, vděční za den volna, pomalu naladili odpočinkový režim. Kdybychom v té chvíli tušili, že na místě strávíme neplánovaně čtyři dny...

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák